Člověk je starý, když …

… už nechodí do školky, ale do školy. Když odejde na střední. Když je mu dvacet. Když vstoupí do manželství. Když je mu třicet. Když se odstěhují děti. Když jde do důchodu...

... Kdykoli se objeví nějaký milník, který ho pomýlí tak, že o sobě začne říkat, že je starý. Člověk je vlastně starý skoro celý život.

Když jsem začal chodit na střední, dojížděl jsem. Bylo to nějakých 25 km vlakem. Z nádraží ke škole to pak bylo přes celé město. Necelé dva kilometry. Část mých spolužáků ze stejného města si hned od září pořídila lístek na městskou dopravu. Než jsem si našel tu správnou trasu, do školy jsem přicházel asi o 10 min. později něž oni. Netrvalo to snad ani měsíc a ke škole jsem přicházel ve chvíli, kdy autobus otevíral dveře. Říkal jsem si, že jsou líní. Ze školy jsem se občas proběhl, abych stihl dřívější vlak. Přece jen, komu by se chtělo čekat hodinu na další. Zvlášť, když jste na místě dřív, než kdybyste se vláčeli v narvaném autobuse. Oni se vozili.

Když jsem přišel na vysokou, už jsem se šalinkartě nebránil. Jednak, chápete to – Brno! Zároveň to také vyžadovala škola, protože výuka byla v té době roztroušená po městě jako skleróza. Na přejezdy nebylo moc času, takže jsme dobíhali na šalinu. Tak kolem třeťáku jsem začal pozorovat, že někteří mí vrstevníci „si počkají na další“. OK. Mně dobíhání zase až tak nevadilo, tak jsem trapčil dál. Tak po půl roce se u některých „já si počkám“ začal objevovat zárodek strejcovského pupíku. No, a do roka tam byl. Tehdy jsem si uvědomil, že se člověk stane starým, jak přestane dobíhat na šalinu. Stane se z něj kulaťoučkej strejc,  vlastně jen čeká než přejdou takové ty životní události, které obvykle přichází, aby se mohl nechat sešrotovat.

Po vysoké jsem nastoupil do zaměstnání. Opět dojíždím. Vlak mi přijíždí 6:01. Asi 500 m dál mi odjíždí autobus v 6:07. Dá se to stihnout rychlou chůzí, ale nesmíte chytit červenou vlnu na světlech. Takže zase běhám. Další bus sice jede asi 5 min. na to, ale znáte to – když přestanete dobíhat na šalinu, budete staří. Alibisticky si to obhajuju tak, že jako tak trochu umělec a tak trochu vědec se můžu chovat tak trochu divně. Rád bych tuto ranní divnost doporučil i ostatním. Nebudete se probouzet až kolem oběda, a jednomu je tak nějak líp, když si zrána rozproudí krev.

Už nějakou dobu jsem také otcem začátečníkem. Když máte dítě, dostanete se na místa, kam byste se nikdy před tím nedostali. A vlastně ani po tom. Třeba – dětská hřiště. Nebo taneční pro rodiče s dětmi. Nebo pískoviště. A tam jsem prozřel. Celou dobu jsem byl úplně vedle. Nějaké běhání. O tom to přece vůbec není. Starým se nestáváte, když přestanete dobíhat na šalinu. Starým se stáváte, když si zapomenete hrát! Těch tatínků, co nejsou vůbec starší než já, co se  tváří vážně a rozmýšlejí si, jak dítě usměrnit, aby po nich nic nechtělo. Nedej bože, kdyby snad měli jít na všechny čtyři. Nebo se dokonce usmát. Nadlidský úkol. Radši se věnovat mobilu nebo cigaretě. Je jedno, jestli vám naroste strejcovském pupík, ale když si neumíte hrát, můžete rovnou přestat dýchat!

Jednou jsem viděl parte, na kterém bylo napsáno „Zemřel mlád ve věku 84 let“. Chtěl bych taky takové parte…