Táta parťák a Václav Klaus ml.

Tento článek je reakcí na pondělní komentář Václava Klause mladšího na Novinkách na téma Domácí úkoly nemají oporu v legislativě. Nebo?

Pan Klaus ve článku vzpomíná, jak to měl on, když chodil do školy a když byl ředitel gymnázia PORG. Při čtení článku jsem nabyl dojmu, že opomíjí 30 let pokroku ve vzdělávání. Stejně jako on jsem zažil pedagoga pedanta, který mě hodně naučil – často ale i jako negativní příklad. Otázkou zní, jestli by mě nenaučil víc, kdyby k výuce přistupoval jinak. To, že matikář/tělocvikář zmiňovaný ve článku vychoval možná tisíce lidí neznamená, že je vychoval dobře, resp. že je nemohl vychovat lépe.

Generace pana Klause je ta generace, která teď zastává manažerské pozice a která je v sedle této země. Ptejte se sami, jestli svoji práci dělají dobře. Jestli vzorce, podle kterých se rozhodují, jsou ty nejvhodnější. Jestli současné stáčení se zpátky k Rusku není zakořeněné v jejich výchově, kterou samozřejmě promítli i do výchovy svých dětí. Je to generace, která je přesrevoluční. Ta, která byla vhozena do svobody a která ještě příliš neumí zacházet se zodpovědností za ni. To není nic hanlivého. To jsou sociologická fakta. Tři generace obvykle trvá, než se národ sžije se změnou režimu. Než se naučí žít v demokracii. Z pohledu této generace je obsah článku pana Klause něco, s čím se dá ztotožnit. Ale dost možná to platí jen pro tuto generaci. Mladší generace to budou vidět jinak.

Já a moje generace jsme už zažili pedagogy, byť jich nebylo mnoho, kteří si s námi v hodinách hráli. Člověk měl pocit, že nic nedělá, ale nakonec si z hodin odnesl víc než z hodin, kde seděl přísný PAN učitel. Na Komenského „Škola hrou“ se zapomnělo. A přitom tu máme pokračovatele - třeba prof. Milana Hejného a jeho matematiku.

Mám za sebou několik předmětů, které se zabývaly tím, co se souhrnně nazývá "soft skills" – kompetence v oblasti chování (Wikipedia).  Spadá tam komunikace s lidmi, základy psychologie aj. Absolvoval jsem také několik školení na téma práce s lidmi a jejich motivace. Mohu říct, že za 10 let se přístup k této problematice citelně posunul kupředu. Školení jsou kvalitnější a propracovanější. Je mnoho nástrojů, jak zvýšit zaměstnancům výkonnost. V komerční sféře se využívají. Zajímalo by mě, zda pedagogové využívají pro motivování dětí např. motivaci „flow“ – takovou radost z cesty, jak ji shrnul Petr Ludwig v knize Konec prokrastinace. Možná nevyužívají. Že by to bylo tím, že pedagogický sbor je právě z generace pana Klause? Nebo tím, že na školení učitele posílají ředitelé také z této generace? STOP! Čistá spekulace a manipulativní otázky! (Na tento tón si dávejte pozor – využívá jej mnoho lidí z řad politiků). Otisk doby v myšlení generace padesátníků je ale velice pravděpodobný – budovatelská masáž, příběhy filmů, na které se dívala, hračky, se kterými si hrála ... Ten se nutně zrcadlí do jejich žebříčku hodnot a rozhodování – ostatně, každá generace je nositelem hodnot své doby. Na postoj žáka k problému se pak dívají brýlemi „my jsme to tak dělali také, a přežili jsme“.  Dnes ale nikdo nechce jen přežívat. Dnešní generace chce žít.

Přesná čísla neznám, ale podle článků, které vyšly v posledních dvou letech, se mladí učitelé do škol nehrnou ani přes krkolomné přidávání, a tedy se tam neobjevuje příliš mladé krve, která by naředila zaběhlé postupy. Systém školství s obrovskou setrvačností se tak bude valit dál zaběhlým směrem o něco déle, než by musel.

O nastartování jakési vnitřní motivace u dítěte se nejspíš snaží i Táta parťák, který je/byl členem komunity Nevýchova. Docela ho chápu. Ze své zkušenosti vím, že to opravdu zvyšuje efektivitu - v práci, v učení ... Je opravdu demotivující jak pro rodiče, tak pro dítě, když třeba komunikace rodič/dítě probíhá na úrovni partneři a ve škole pak zásadně podle modelu autorita vs. dítě. Ztrátu motivace umocňuje fakt, že víte, že model partneři je daleko příjemnější a efektivnější. Neztrácíte při ní energii sociálními zbytečnostmi a obavami, aby to bylo podle protokolu. Nemáte strach z neopodstatněného trestu. Věnujete se jádru problému. Neznamená to ovšem ztrátu úcty k druhému. Spíše naopak.

Bohužel, tento přístup se týká, odhaduju, několika pár procent rodičů. Bude dlouho trvat, než se dostane pod kůži široké veřejnosti a do škol. Firmy pak ale budou dostávat kriticky myslící zaměstnance schopné efektivně pracovat. To si myslím, že je žádoucí, vzhledem k tomu, že konkurovat levnou prací už moc nemůžeme. Už i Čína je drahá. Je třeba automatizovat. Zvýšit efektivitu práce. Exportovat nebudeme výrobky, ale know-how.

Od montoven zpět k domácím úkolům. Pokud dítě vychováváte od mala tak, aby si samo řešilo organizaci času a prioritizovalo si úkoly, pokud je učíte, jak efektivně splnit povinnosti, pokud dítě ví, proč má daný úkol plnit, pak je domácí úkol jen klacek pod nohy. Naučit se sčítat splněno, domácí úkol netřeba. Jde se programovat robot, nebo do klavíru. Kde je rozumný důvod proto, abych dělal věc, která mi k ničemu není?

S Tátou parťákem ale ne úplně souhlasím. Jeho pohled je příliš striktní a krátkozraký. Rozumím třeba, že hodnocení pouze známkami není vyhovující. Chápu také, že poznámku nemusí každé dítě unést. Na druhou stranu, ta poznámka je důsledek – zpětná vazba pro dítě a pro rodiče. Negativní zpětná vazba v životě není nic neobvyklého. Ocituju svého nadřízeného: „Kdo pracuje, dělá chyby“, a rozšířím to na „Kdo žije, dělá chyby“. Není vhodnější dítě učit reagovat na negativní zpětnou vazbu, namísto slepého metání paragrafů? Nemyslím si, že prvňáček je příliš malý na to, aby to pochopil.

Táta parťák píše: „To, jak někdo prvňáčkovi ničí tu počáteční radost z učení leckdy nesmyslnými povinnostmi na procvičování věcí, které už dávno umí nebo na doplňování učiva, které se nestačilo probrat ve škole, a to ještě pod hrozbou sankcí.“ Celý život nás doprovázejí činnosti, které jsou zbytečné. Např. děláte na něčem pro zákazníka, on ale změní požadavky a práce za půl roku jde vniveč. Je jedno, že za to firma dostane finanční kompenzaci. Vy jste na tom strávili čas. Vy jste to nedotáhli do konce, abyste se poplácali po ramenou. Vy si rozmyslíte, jestli se vám pro tohoto zákazníka bude chtít něco dalšího začínat. A neměl by Táta parťák svého syna připravit na to, že za některé věci můžou přijít sankce, když je neudělá? Ve škole to stanovuje paní učitelka, v životě třeba smlouva o dílo.

O nesmyslnosti procvičování můžeme polemizovat. Obecně, často používané synapse se větví, zesilují, a zakřivují, takže vzruchy putují po těchto nervových dráhách rychleji a lépe (Wikipedia). Po opakování si mozek informaci pamatuje déle. O selekci informací z důvodů specializace na 1. stupni základní školy, myslím, ještě nemůže být řeč. Budoucí povolání by dítěti vybíral rodič na základě svých zkušeností, a to pravděpodobně Táta parťák nechce. Nebo slovo zbytečné znamená, že nevidí důvod, proč to dělat?

Vždy existuje nějaký motivující faktor. Jen ho správně podat. U domácího úkolu, i když jsem se látku naučil ve škole, i když se tam probírala 14 dní, takže opakování proběhlo a moudrost se dostavila, je dobré se na něj podívat, protože: - může se objevit na písemce; - může tam být trošku jiný modelový příklad; - vyzkouším si, jak to zvládám vyřešit sám bez pomoci vyučujícího; - domácího úkolu se bude pravděpodobně týkat diskuze ve škole, tak je dobré být v obraze atd. Myslím, že hledání motivace v úkolech, které jsou zdánlivě zbytečné, je schopnost, kterou by si dítě mělo osvojit, jinak shoří hned po startu v prvním zaměstnání.

Hodí se doplnit motivační sdělení, o které se se mnou nedávno podělil můj kolega: „Úspěšný není ten, kdo plní svoje povinnosti, ale ten, který udělá i něco navíc“.

Táta parťák se taky zmiňuje, jak to krásně bez úkolů funguje ve Finsku. Chybí mi tam ale všechny ostatní rozdíly našeho a tamního školského systému. Převzetí pouze domácího neúkolování je stejné, jako vzít vrtuli z letadla, protože tam dobře funguje, a namontovat ji na lednici.

Uvádí také, cituji: „Nejvíc ale hřála představa, že Ríša, a s ním i spousta dalších dětí, bude mít o něco hezčí dětství, méně stresu a více klidu na svobodnější učení a trávení volného času s tátou a mámou dle vlastních představ.“ Chci vědět, jak si Táta parťák představuje, že bude dobrovolné úkolování fungovat u průměrné rodiny, která vychovává podle tradičního modelu. Ano, píše: „Ti, co budou dál ve třídě trvat na povinnosti domácích úkolů pro svoje děti tak mohou činit klidně dál doma. Není mi nic do toho, jak si kdo doma řeší svůj čas s dětmi. Nevidím ale jediný důvod, proč by to, že někdo (a třeba i většina) chce pro svoje děti povinné domácí úkoly nad rámec zákona, mělo znamenat plošnou povinnost DÚ pro všechny ostatní.“ (Divím se, že ještě žije v demokratické republice, když mu vadí rozhodnutí většiny. Poukázal bych na jiné modely, kde se snažila prosadit menšina nad většinou, což vedlo k destabilizaci, ale nechce se mi zabíhat do problematiky feminismu a kvót.) I když povinný domácí úkol není nejlepším řešením, nezazněl návrh jakékoli alternativy. Rodiče, kteří se o školní docházku svých ratolestí starali stylem „Máš úkoly?“, se nezmění. Jejich děti se škole budou věnovat pouze ve škole, protože se prostě narodily rodičům, kteří se jim neumí, nechtějí nebo nemohou věnovat. První zpětná vazba přijde možná na třídní schůzce, dost možná až s vysvědčením. Ta spousta, o které píše a která bude mít víc času na svobodnější učení, rozhodně spousta není. Je taky třeba počítat s tím, že jeho synovi sjednanou výjimku dají spolužáci sežrat.

Nevím, jestli Tátu parťáka napadlo, že jsou rodiny, kde oba rodiče chodí na směny nebo otec jezdí na montáže a matka se stará o tři další děti. Že jsou rodiče, kteří prostě nemají možnosti nastudovat si psychologii dítěte. Vcelku sobecky střelil do systému, aniž by promyslel důsledky. Možná by on, který je, jak sám přiznává, v menšině, měl najít svým dětem vyhovující školu a šířit osvětu, namísto pohrdání a právních kliček.

Ještě k paragrafům, o které se opírá. Nemusí mít vše oporu v zákonech. V zákoně třeba není, že nemůžu být nevěrný, nebo že nemůžu mít paralelně nemanželské vztahy s více ženami. Je to jen pravidlo, které si společnost nese. Přesto jsem své ženě věrný, protože jsem jí to slíbil. Nemohl bych stát zpříma před zrcadlem, kdybych slib porušil. Navíc, žádná jiná neumí chystat tak výborné svačiny do práce… (Omlouvám se všem ostatním 3 525 000 000 ženám, ale nezbyde vám, než se s tím smířit).

Na závěr bych zmínil, že pan Klaus ml. uvádí a v tom se s ním shoduju: „Domácí úkoly mají být krátké a mají sloužit prohloubení a procvičení učiva. Nikoli nahrazovat výuku.“  A také „A že by taky neměl používat při hodinách geometrie kružítko, protože se Ríša píchnul do prstu a to kružítko taky není v zákoně a ani ve vyhlášce a ani ve školním řádu“. Nerad bych, aby článek působil jako kampaň proti němu. Osobu pana Klause také rozhodně nespojuju se stáčením k Rusku, pokud to tak vyznělo. Jeho komentář mě spíš motivoval zamyslet se nad rozdíly v pohledech různých generací a k reakci na tolik diskutovaný článek Táty parťáka.

KOMENTÁŘ: Domácí úkoly nemají oporu v legislativě. Nebo? – Václav Klaus ml.
https://www.novinky.cz/komentare/465863-komentar-domaci-ukoly-nemaji-oporu-v-legislative-nebo-vaclav-klaus-ml.html

Táta parťák - Domácí úkoly NEJSOU povinné
https://www.facebook.com/tatapartak/posts/1544379729012498

Hejného metoda
https://www.h-mat.cz/hejneho-metoda

Měkké dovednosti
https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C4%9Bkk%C3%A9_dovednosti

Nevýchova
www.nevychova.cz

Paměťový proces
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pam%C4%9B%C5%A5ov%C3%BD_proces